Je mi 50. Takže jsem vyrůstala v době, kdy se sice daly navštěvovat spousty krásných hradů a zámků, ale člověk se na nich o tom, kdo ty zámky vybudoval, co to bylo za lidi, čím se živili a vůbec všechno kolem, zase tak moc nedozvěděl. Šlechta byla představována jako ta “zahálčivá třída”, co se jen bavila, a proto se do kamen muselo přikládat z chodby… Podivné představy o šlechtě podporovaly i pohádky, kde je nějaký ten kníže či hrabě obvykle od toho, aby statečnému chasníkovi škodil a sličné hrdince byl z duše protivný…

Po roce 1989 se sice začaly objevovat naučné knížky o šlechtě (ať už o jejích osudech ve 20. století, anebo třeba monografie jednotlivých rodů), ale ty obvykle vyhledávají lidé, které to cíleně zajímá. Ne rodič zvědavého dítěte, které má rádo zámky a pohádky, kde na šlechtu naráží na každém kroku, ale nemá šanci se dozvědět, co to vlastně bylo a k čemu to bylo dobré. A přitom dějiny bez šlechty by vypadaly úplně jinak. A celá Česká republika taky.

To, že je tahle knížka můj splněný sen, neznamená, že vznikala lehce. Naopak. Totálně jsem přepálila, co všechno do ní chci nacpat, takže v první verzi jsem napsala dvakrát tak dlouhý text, než bylo ve smlouvě, který navíc vážně nebyl pro devítileté děti. První zkrácení, asi o třetinu, a zjednodušení jsem udělala sama. Pak se do toho pustila redaktorka Hanka a téměř rok jsme to dál rubaly a překopávaly a já u toho místy reálně brečela a nejednou se na to chtěla úplně vykašlat…

Ale vysoustružily jsme z toho text, který je sice o hodně stručnější, ale taky o hodně vhodnější pro ty devítileté děti. A pak se do práce pustila ilustrátorka Michaela Bergmannová a zvládla všechny naše výmysly, faktografické záludnosti i dětinské vtípky, převést do super obrázků, které mi dělají obrovskou radost.